GalerieKnihovnaSkupina
 
Posvátnou bázeň já kdysi cítila
- v duši své – než ji z ní vymítila
- lidská zášť – jež mne spalovala
- s posměchem – jak kdysi její ruka malovala
- na obrazy středověké – šílené velké hranice
- z nevědomosti – já prchala před ní v panice.

Nyní já stojím tu vprostřed světa,
a z úst mi tiše vyšla věta:
„Tak dost. Konce nemá to mít?
Co víc po mně ještě můžete chtít?
Vy trhali jste mne na kusy,
dělali se mnou zákeřné pokusy,
až na svá kolena já klesla,
nevěřícně jsem ani nehlesla.“

Jste krutí a podlí a nemáte dost?
Cožpak neznáte nic než obludnou zlost?
Já odpustit bych měla vám,
poslední pohled očí svých dám,
a poté jen ámen se mnou buď,
Matko Země, spravedlivě mne suď;

Nebo z té křivdy, jež mi byla způsobena,
nová bytost ze mne nechť je vyrobena,
silnější, než kdy mohla být,
abych znovu mohla skrz dav jít;
Vše zničené teď znovu vzkřísím,
do hlav vašich děravých se hbitě vmísím,
pak vůči mne ciťte posvátnou bázeň!
Poznáte na vlastní kůži, co je to kázeň!

Přidat komentář
 Jméno
 E-mail
 Vzkaz