GalerieKnihovnaSkupina
 
…Vběhl do dlouhé, tmavé místnosti. V dálce viděl dveře. Rozběhl se k nim. Studená dlažba olizovala jeho bosé nohy. Studilo to. Bylo to nepříjemné, ale běžel dál. Dveře se stále přibližovaly. Byly již nadosah. Doběhl k nim. Natáhl ruku a položil ji na kliku. Pomalu začal dveře otevírat a…
„Vstávat! Vstávat!!“ řval mu trpaslík do ucha a třásl jím: „No tak, probuď se! Už je ráno.“ Nejistě otevřel oči. Před ním stál jeho zrzavý trpasličí přítel a stále s ním třásl. Znovu však oči zavřel a ještě na pár sekund si chtěl vychutnat spánek. „No tak, já vím, že už nespíš.“ „Dremore, kdo se tě prosil o ranní budíček? To nemáš ani tu nejmenší úctu k člověku, zvláště když sem ještě tvůj velitel.“ „Princ! Chce ke králi.“ „Tak to potom musím prince doprovázet. Že si to ale dokázal dobře naplánovat. -Zrovna takhle po ránu.- Někdy lituji, že jsem velitel královské gardy.“ povzdechl, vstal a šel se připravit. „Skočim pro kluky.“ řekl trpaslík a odběhl. Velitel přišel k oknu, roztáhl závěsy a vyhlédl ven. Bylo krásné slunečné ráno a vše poukazovalo na to, že bude krásný celý den. V korunách stromů se již objevovaly žluté listy – podzim přicházel. Z truhly vytáhl jemnou kroužkovou košili. Přetáhl si ji přes hlavu, na ní poté navlékl koženou vestu a modrý velitelský plášť. Do pochvy zasunul úzký jednoruční meč a vykročil z místnosti do dvora. Koně byly již přichystaní. Princ již přicházel. Šel mu tedy naproti. „Buď zdráv Sorine, synu našeho krále Nerênia. Nechť je tvá dnešní cesta klidná jako obloha nad námi.“ uklonil se. „Vstaň, Narînie. Doufám tedy, že se proti mně počasí neobrátí zády.“ odvětil princ a vyhoupl se do sedla svého světle šedého oře. Byl vskutku vznešený. Na koni vypadal jako velký hrdý král jedoucí do bitvy. V očích měl odvahu a odhodlání. Bude silným králem… už brzy. Nerêniův zdravotní stav se stále zhoršoval. Každým dnem byl slabší a slabší. Mirendior bude mít nového krále.
„V této roční době se počasí mění jen pozvolna, pane. Žádná nepříjemnost nás nezastihne.“ ujišťoval Narînius prince. „Můžeme vyrazit? Do setmění musím být u svého otce.“ „Samozřejmě. Jedeme!“ otočil se na zbytek doprovodu. Bodl koně do slabin a vyrazil za princem.
Bylo jich celkem deset – princ, Narînius, trpaslík Dremor a sedm statných mužů královské gardy, všichni nejlepší Narînovi strážní. V těchto dnech nebylo sice takové ochraně zapotřebí, ale král byl vždy velice opatrný i v dobách míru.
„Mohl bych se zeptat, co závažného se stalo, že jste se rozhodl tak náhle vyjet.“ ptal se Narînius prince za jízdy. „Včera mi doručil posel od krále velice důležitou zprávu. Víc ti ovšem už neřeknu. Nechce se mi o tom moc mluvit.“ řekl tiše princ a sklopil hlavu. Narînius se ho už více neptal. Koně byli svěží a odpočatí. Před polednem najeli na Královskou cestu. Třetinu měli již za sebou a cesta ubíhala ještě rychleji.
„Teď už můžeme jet pozvolněji. Dopoledne jsme jeli docela rychle a nahnali jsme si čas.“ „Čím dříve budu u krále, tím lépe. Nechci se zdržovat.“ odsekl nervózně princ. Rozhlížel se podezíravě po lese, který se okolo nich uzavíral, jako by na něco čekal, ale ono to nepřicházelo. Občas se z ničeho nic otočil k lesu, jako by někoho či něco slyšel, ale nic neviděl. Zvolnil jízdu, aby doprovod dojel až k němu, a ujišťoval se jejich přítomností. Naklonil se k Narîniovi a tiše řekl: „Něco tu je! Nejsme sami!“ „Ano, něco blízko v lese je. Nejspíš to ale bude srnec nebo spíše kanec.“ „A ta obloha…ó bože, vždyť se stmívá!“
Obloha popírala svůj každodenní řád. Navzdory tomu, že slunce ještě spočívalo na svém na věky předurčeném místě, se stmívalo. Byla tmavší a tmavší. Slunce se schovávalo do stínů a za okamžik zmizelo úplně. Žádný pomalý západ oplývající jasně rudou září. Vše bylo rychlé, náhlé, temné. Jako konec světa.
„Vždyť do setmění zbývají dobré čtyři hodiny. To je nemožné!“ hodnotil situaci náramně překvapený Narînius. Za hlavou mu ve tmě hvízdlo. Koně se začali plašit. Otočil se. „Pane…“ skátil se mu do náručí strážný se šípem v krku. „Z koní! Chraňte prince!“ zařval na všechny. „Tohle kanec nebude.“
Prohlédl si šíp, který prolétl hrdlem jednoho z jeho mužů. Měl kovovou špičku jako každý druhý, ale celý byl naprosto černý - temnější než tma. Byl také delší než normální šípy a těžší, jako by ani nebyl ze dřeva. Čí tětiva mohla vypustit tento zrůdný šíp?
„Kde je princ?“ zařval na jednoho z mužů. „Nevím. V té tmě jsme ho už nedokázali najít. Nejspíše se schovává dále vlevo.“ „Tak ho rychle najděte! Kdo ví proti čemu stojíme!“ „Jednoho jsme dostali!“ ozval se další muž: „Je to člověk, nejspíše z nějaké sekty. Je celý v černém – od hlavy až k patě. I obličej má celý černě potetovaný. Jak hnusný!“
Z lesa přicházela jedna salva šípů za druhou. Koně neměli jedinou šanci přežít. Strážní schovaní za jejich mrtvolami se snažili střelbu opětovat, aby skolili alespoň někoho z „černých“, ale stříleli do tmy. Byli nuceni se stáhnout do lesa na druhé straně cesty.„Dremore, jdeme pro prince!“ zařval na trpaslíka. „Kam?“ „Do leva! Proběhneme mezi salvami. Běž přede mnou!“
Počkali až dopadly poslední šípy ze salvy a rozběhli se. Běželi skrčení při zemi, aby byli co nejméně nápadní. „V téhle tmě se nedokážu dost dobře orientovat.“ prohlásil rozpačitě Dremor. „Co to říkáš? V těch vašich dírách je snad někdy ještě větší tma.“ „To ano, ale tady prostě nevím jestli vůbec běžíme rovně.“ „Buď už zticha! Každou chvílí zase vyšlou dávku.“ popadl trpaslíka a skočil s ním za nějakou překážku. Byl to princův kůň… mrtvý. V tu chvíli přišel déšť šípů.
„Narînie? Jsi to ty?“ ozvalo se vedle. „Princi. Jsme tady! Musíme pryč!“ Nahmatal ležícího prince kousek od sebe. „Nemůžu! Dostal sem šípem a necítím nohy! Ó bože, já chcípnu!“ „Ne to ne. Mám za úkol vás chránit! Odneseme vás, zachráníme!“ „Sejmou vás dřív než mě zvednete… chápeš to? Tenhle hnusák co leží vedle by mě asi už zabil, kdyby si ho sami nesejmuli. Je jich jako much! Je jim jedno jestli sejmou sví. Nakonec jich zbude i tak hodně.“ „Dobře… Každá moucha jednou přileze, aby si kousla. Tak si na ně počkáme!“ „Blázni… Chcípnu tak jako tak! Zdrhněte!“ „Ne!“ rozhodl Narînius.
Střelba již ustala a „černí“ přicházeli. Jistým krokem kráčeli k mrtvole princova koně, za kterou se schovávali. Sami ve tmě viděli lépe a ostřeji než ve dne. Nemohli to být normální lidé. Narînius a Dremor zaútočili první. Narînius jich skopl několik na zem, rozsel pár sečných ran a sám se jejich pomalým výpadům vyhnul. Ve tmě viděl pouze záblesky mečů. I tak se však dokázal vcelku dobře orientovat. Nebyl velitelem královské gardy pro nic za nic.
Dremor byl o něco pomalejší, ale drtivá síla jeho dvou válečných seker to vyrovnala. Každý jeho výpad byl smrtelný. Trpasličí sekera v silné cvičené trpasličí paži je vražednou zbraní.
„Co to může být za stvoření? Padají na zem umírající bez jediného hlásku. Uvědomují si vůbec bolest?“ divil se Narînius. „Budou zfetovaný… jako ty skřeti z jihu. Divil bych se ,kdyby cítili vůbec něco.“ „Takový skřeti ale zase naopak pořádně řvou.“ „Ty řvou pořád. I když jsou mrtví.“ usmál se Dremor, rozdrtil štít jednoho z vetřelců a druhou sekerou mu zasadil smrtelnou ránu do hrudníku. Skátil se na zem a jediné, co bylo slyšet, byly kusy rozdrceného štítu padající na zem.
Narînius si na poslední chvíli všiml vetřelce za sebou a z otočky mu podsekl nohy. Poté dalším rychlým výpadem ukončil jeho domnělé trápení. „Ty sis pustil jednoho za záda! Málem mě přeťal.“ „To teda ne. Začínají nabíhat z lesa na druhý straně cesty. Jdou po Sorinovi! Chtějí nás od něj odříznout!“
„Černí“ se vtísnili mezi ně a jako klín je od sebe odtrhli. Na bojiště přicházel vůdce. Také černý, tetovaný ale vyšší. Oběma rukama svíral obouruční složitě zdobený meč. Cestičkou mezi svými přišel k Sorinovi. Meč zvedl nad hlavu, otočil ostřím k zemi a vyslovil několik nesrozumitelných slov. Narînius a Dremor vše okrajově sledovali. Tma již řídla. Museli se však stále ještě bránit. Nemohli nijak pomoci.
„Zab ho, Dremore!! Skol ho!!“ zařval na trpaslíka a odehnal vetřelce dále od něj. Dremorova sekera vylétla a prořízla vzduch tichým hvízdnutím. Dřív než si toho všiml byl vůdce mrtvý. Sekera našla svůj cíl a ohromnou silou rozdrtila vetřelcovu tetovanou hlavu. Černí se otočili a beze stopy opět zmizeli ve tmě lesa. Všude se opět úplně rozjasnilo a slunce vyšlo ze stínů.
„Můžete vejít. Král již s vámi chce mluvit.“ přistoupil k Narîniovi králův sluha. „Neodložíte si zde plášť?“ optal se. „ Ale jistě.“ podal mu svůj plášť. Sluha doprovodil Narînia ke dveřím, poklonil se a dveře za ním zavřel. „Klaním se ,milostivý králi Nerênie, synu Renerdorfův.“ poklekl k nohám krále. „Ty se klaníš? Před čím?“ tázal se podrážděný král. „Před korunou? Mocí? Nebo snad mým smutkem? Nezeptáš se, jak se mám?" „No… ještě, že ses nezeptal. Musel bych tě na místě zlostí probodnout. Jak se asi tak člověk, který ztratí jediného syna, může cítit?“
Narînius, stále ještě klečící a s pohledem sklopeným k zemi, se smutkem poslouchal královy zlostí podnícené výroky. Byl velice podrážděný. Jeho už tak vážný zdravotní stav ještě zhoršila smrt syna. Na nohou se držel jen díky té zlosti, která ho teď ovládala.
„Ztratil jsem syna, jediného dědice trůnu! Kdo! …Kdo myslíš, že teď bude vládnout zemi? Já zanedlouho skonám. Ne však v boji, s mečem v ruce, ale umírám jen proto, že již příliš dlouho otravuji tento svět. Ano, umírám stářím. Není však nikdo, kdo by moji úlohu za mě přejal!...“ „Tvoje dcera.“ promluvil Narînius. „Ano… Arînien. Už jsem o tom přemýšlel. Ale je moc mladá a je to žena!“
Král byl již klidnější. Byl teď smutný, už ne tak naštvaný. Přišel k trůnu, posadil se a povzdechl: „Dost slov již vyšlo z mých úst. Nyní mluv ty! Jak se to stalo?“ Až teď se Narînius vzpřímil a promluvil z plných plic: „Vyjeli jsme ráno.Až do odpoledne se nic nestalo a cesta rychle ubíhala. Poté se však z ničeho nic setmělo. Celá obloha zčernala. Slunce zmizelo ale měsíc nevyšel. Z lesa zaútočili černí vetřelci. Sestřelili několik mužů a zbytek se musel stáhnout do lesa na druhé straně. Já a Dremor…“ „Á, ten trpaslík! Nejsem rád, že slouží někdo takový v královské gardě. Můj předek zemřel právě kvůli neschopnosti trpaslíků…“ „…Já a Dremor jsme se vydali hledat prince, který se ve tmě ztratil. Našli jsme ho raněného. Byl zasažen šípem a nemohl hýbat nohama. Černí pro prince přišli. Bránili jsme ho. Oni nás však oddělili. I když Dremor skolil jejich vůdce, který měl vraždit, Sorin podlehl svým zraněním a skonal...“ domluvil. „A zbytek doprovodu?“ „Mrtvý. V lese jim vpadli do zad a pobili.“Královi stékali slzy po tváři. „Výš, co jsem celou noc dělal? Seděl jsem u svého syna. Nespal jsem, jen tak seděl a držel jeho studenou ruku.“ „Ani já jsem nespal.“
Nar înius položil svůj velitelský meč k nohám krále. „Dobře, že jsi to udělal. Nerad bych to po tobě sám požadoval. Teď odejdi.“...

Přidat komentář
 Jméno
 E-mail
 Vzkaz